Na cestu vyrážím s kamarádem Daliborem. Prvních čtrnáct dní cesty po Gruzii a Arménii pojede Dalibor se mnou. Původně jsem našel krásný let přes Istanbul na pátek 13. května 2016. Tento termín doma neprošel, že na takhle dlouhou cestu přeci nemůžu odjet v pátek třináctého. Odletěli jsme tedy nakonec o den dříve s přestupem ve Varšavě a přistáli jsme v gruzínském hlavním městě Tbilisi v pátek ve čtyři ráno.
Z letiště se přesouváme taxíkem rovnou na nádraží, odkud pojedeme vlakem do Batumi. Než si taxíka najdeme, vyhlídne si nás chlápek, který nás chce se všemi zavazadly a hlavně se dvěma krabicemi s koly narvat do svého mercedesu, do sedanu, samozřejmě. Polovinu kufru tohohle auta navíc zabírá nádrž na plyn. Že se do tohohle auta skutečně nevejdeme, chlápek pochopil, až když první krabice zaplnila zadní sedačky, nezbylo místo pro druhé kolo a zavazadla, natož pro pasažéry. To, že se povedlo nacpat krabici s kolem na zadní sedačky, ještě neznamená, že krabice půjde stejně dobře vyndat. Po krátkém boji však krabici s kolem osvobozujeme ze zajetí tohoto mercedesu a hledáme o něco větší auto.
To se nám nakonec povedlo, na nádraží v Tbilisi jsme ten den přijeli jako první. Při vystupování z taxíku Dalibor nechal v autě batoh skoro se vším, co bude potřebovat. Než nám to došlo, přišel řidič, se kterým jsme se již rozloučili, a se smíchem, že mohl s batohem odjet, Daliborovi zavazadlo vrací. Zatím ještě netuším, že v následujících dnech budu snažit Dalibora v podobných situacích trumfovat.Vlakem k moři do Batumi jedeme asi pět hodin. Projíždíme mezi horami se zasněženými vrcholky, já většinu času prospím. Z nádraží nás odváží opět sedan; tentokrát je to vůz o něco větší, takže kola jen z poloviny vykukují z kufru. Ubytujeme se v hostelu a dáváme dohromady kola. Večer si jdeme vyzvednout plynovou bombu, na které budeme vařit. Jedna autobusová společnost, která zajišťuje pravidelnou přepravu cestujících po Gruzii, nám ji přivezla na místní stanoviště mikrobusů. Takhle je možné si nechat dovézt bombu po celé Gruzii do míst, kam jezdí tento dopravce.
Další den vstáváme až ve dvě odpoledne. Dalibor prý z donucení: říká, že se v deset se nasnídal, a pak nevěděl, co dělat, tak zase usnul.
Batumi leží na břehu Černého moře, je to hlavní gruzínské letovisko. Starou část doplňují stavby nové, většinou dost extravagantní. Odpoledne věnujeme jejich prohlídce, projedeme si i pobřežní kolonádu. Je teplo, takže neváháme a koupeme se. Někde na pláži mi vypadly klíče od pokoje, což zjišťuji až v hotelu. A tak si kolonádu projíždíme ještě jednou, hledání ale není úspěšné. Cestou zpět do hotelu pak večeříme v restauraci s výhledem na moře.
V neděli, 15. května v poledne, po kvalitním odpočinku vyrážíme konečně na kolo.
Po deseti kilometrech opouštíme město a postupně se dostáváme do údolí, kterým protéká mohutná řeka. Okolní kopce jsou porostlé lesy.
Ve vsi Makhuntseti se dáváme u občerstvení do řeči s místními štamgasty. Nabízejí nám sušenou rybu od svého bratra ze Sibiře. A doporučují nám, abychom navštívili místní vodopád a most z 12. století.
Po pár kilometrech se s námi dává do řeči jiný místňák, když vidí naše rozpaky, kam s odpadky. Musel nám ukázat, jak to tady chodí – šup s nimi do řeky.
Cestou je nám dost teplo; 42° C na slunci, na takovou teplotu ještě nejsme zvyklí. Odpolední krátkou intenzivní přeháňku pak přečkáme na zastávce, stejně jako ostatní vesničané. Ubytujeme se v dřevěném hotelu nad řekou. Krátce nato začíná zase vydatně pršet.
Celý den jedeme podél řeky, na 65 km vystoupáme 400 výškových metrů. Zdá se, že během dalších 40 km nás čeká zbývajících 1700 výškových metrů.
Během dne si všímáme, že řidiči jsou k nám ohleduplní. I když jezdí divočeji, než u nás, objíždějí nás se znatelným odstupem. Když proti jede auto a míjení by vycházelo natěsno, tak raději zastaví. Často nás zdraví troubením, případně máváním. Krátkým troubením také upozorňují, že nás budou předjíždět. I tady, podobně jako v jiných zemích s horší dopravní infrastrukturou je zvykem, že před zatáčkami zejména větší auta a maršutky vždy zatroubí, aby nepřekvapily auto přijíždějící v protisměru.
Ráno mě Dalibor budí v okamžiku, kdy přestává pršet. Je deset hodin. Po první zkušenosti s tureckými záchody vyrážíme. Ne však daleko. Po dvou kilometrech se na půl hodiny schováváme před silným deštěm, opět na zastávce. Po dalších čtyřech kilometrech využíváme pohostinnosti místní restaurace. Kvůli opakujícímu se silnému dešti zde nakonec setrváme přes tři hodiny. To je dost času, abychom si vychutnali typické gruzínské jídlo chinkali, což jsou taštičky z těsta podobného našim sladkým knedlíkům plněné kořeněným mletým masem. Poučen z předchozí návštěvy Gruzie už vím, že šťopky od taštiček se nejí, jsou jen na držení chinkali v ruce.
I když stále drobně prší, před pátou hodinou vyrážíme. Za dvě hodiny vystoupáme skoro do 900 m nad mořem, abychom pak za vsí Khua zase klesli o celých 150 metrů níže k řece. Má to jedinou výhodu – objevujeme první rovné místo za celý den jízdy, a to u bývalého hřiště, které se nachází těsně u vody. Pán, který se zrovna namanul u obydlí poblíž, nám povoluje přespání. A poradí nám, kde tady najdeme i pramen vody. A tak poprvé stanujeme a vaříme. Před západem slunce i po něm slyšíme prvně muezíny, jelikož tady u hranic s Tureckem žije i řada muslimů.
Budíme se v 9:15. Když vylezeme ze stanu, vřele nás zdraví dělníci, co hned vedle nás kutí něco se dřevem. V půl dvanácté nasedáme do na kola a po štěrkové cestě, s náznaky původního asfaltu, stoupáme. Stoupáme a stoupáme, až do půl šesté večer. Cestou míjíme stavbu přehrady, kterou tady buduje turecká stavební firma. Staveniště je obdivuhodně zorganizované, je tady i městečko s mobilními domy.
Auta už kolem nás skoro nejezdí, jen sem tam narážíme na nějakou usedlost. Občas kolem nás projede maršutka, lokální veřejná doprava zajišťovaná mikrobusy. Občas potkáváme místní, se kterým se zdravíme. Pozorujeme, že ženy se na nás skoro vůbec nedívají. Jdou a vůbec se neotočí, ani oči k nám nestočí, i když široko daleko není nikdo jiný. Říkáme si, že to je jistě jejich výchovou než tím, že bychom pro ně byli zcela nezajímaví.
Potkáváme první cykloturisty, pár z Běloruska. Již dva týdny putují z bývalého hlavního města Gruzie Kutaisi. Chvilku si povídáme a dozvídáme se, že před rokem byli na obdobném výletě v Kyrgyzstánu, kam mířím i já. Moc se jim tam líbilo.
Odpoledne narážíme také na motorkáře z Rakouska, ale i z Vysočiny; předjíždějí nás, tak si pouze mávneme. Při občerstvovačce, tedy při zastávce, kterou přerušuji své supění do kopce, mě zdraví motorkář z Ukrajiny. Potřásáme si pravicí, pochvaluje si, jak je to tu krásné. Zastavují u nás místní chlápci, motorkářovi nabízí pálenku. Odmítá s tím, že musí řídit. Po chvíli přemlouvání si to nechají vysvětlit. Mně se nakonec také povedlo je přesvědčit, že si skutečně nedám. Ovšem Dalibor se o pár minut dříve a o pár set metrů výše neubránil a pálenku ochutnal. Nalili mu teda pořádnou porci.
Před šestou hodinou večer, jsme po 28 km šlapání, se nacházíme v sedle Goderdzi (2025 m n. m.). Je tady krásný výhled do údolí i příjemné teplo, 25° C (přes den v nižších partiích dosahovala teplota na slunci i 32° C). V sedle se nachází také lyžařské středisko. Ovšem není nám jasné, jak se sem místní za zimním sportováním dostávají. Cesta sem je náročná, rozuměj hrbolatá, i teď v létě. Jak asi musí vypadat, když napadne sníh. Trvá to 15 km, přitom dvakrát musíme dokonce brodit, než se dostaneme na obstojný asfalt. Na brodění si Dalibor na nohy do treter nandává igeliťáky, já se přezouvám do sandálů. Takhle vybaveni, už s pocitem mírného chladu (je 16° C) přijíždíme po deváté večer do cíle dnešní etapy. Tím je město Achaltsike.
Ubytujeme se ve velkém nemoderním hotelu za 180 Kč na osobu. I přes viditelné stáří je to příbytek čistý. V restauraci přes ulici si dáváme večeři. Pozorujeme při tom skupinu mladých slečen, které tu slaví 26. narozeniny jedné z nich. Dámskou společnost doplňuje kytarista, který jim hraje místní písně. Dojde i na gruzínskou verzi Happy Birthsday to You. Dáváme se do řeči s místním štamgastem. Chce nás naučit gruzínský pozdrav „gamardžobat“. Tuhle výuku doplňuje úvahou o ruském jazyce – ruština není pěkná, a samozřejmě ani ti Rusové. Naznačuje, že by je nejradši zašlapal do země. Ověřuje si taky, zda ani my Češi ty Rusy nemusíme. Myslím, že tento chlapík a před tím i někdo jiný zmiňoval, že jsme jako Československo byli součástí Sovětského svazu. Takhle to tady asi chápali.
Mimochodem v Gruzii i v Arménii jsme se několikrát setkali s lidmi, kteří u nás sloužili v sovětské armádě. Později ve středoasijských zemích jsem zase narazil na takové, kteří základní vojenskou službu strávili v kasárnách východního Německa nebo Maďarska.
Ráno chceme posnídat něco sladkého, ale nedaří se nám v centru sehnat ani cukrárnu ani pekárnu. V 11 hodin si tak dáváme rovnou oběd v jedné rodinné restauraci s penzionem. Počítáme, že snídani doženeme někdy odpoledne. Dalibor se pak vypravuje na hrad Bagrati, který jsem já navštívil již před čtyřmi lety, a za slunečnějšího počasí. Takže dneska si tuhle příležitost nechávám ujít.
Po druhé hodině odpoledne nasedáme na kola a vyrážíme, dle Daliborova vyjádření, do mrholení. V okamžiku, kdy jsme nasedli, to bylo dnes asi naposledy, kdy mrholilo. Pak už jen více či méně pršelo. Naštěstí to nebyl nějaký tropický liják s provazy vody. Projíždíme po hlavní silnici směřující do Arménie. Není příliš frekventovaná, sem tam projede maršutka či kamion. S ohledem na počasí je fotodokumentace z tohoto odpoledne prachbídná, pořizujeme jen pár ilustračních fotek.
Kousek před Vardzií, skalním městě vykutaném ve skále, mi lupne v pedálu. Je mi jasné, že praskla osa pedálu a že na něm lze pokračovat pouze tak, že pojedu na zbytku osy. S mírnými obtížemi dojíždím do dnešního cíle. Chceme se ubytovat v hotelu, který vypadá hodně opuštěně. V sále však nacházíme obsluhu, dvě dámy právě sklízejí ze stolu po nějaké oslavě.
Já se hned vydávám zjišťovat, zda by tady někdo neměl pedál. Je to docela výzva, protože Vardzii tvoří jen několik domků a ubytovacích zařízení. Hlavní atrakcí je tu skalní město, kam přijíždějí turisté na prohlídky jen v rámci jednodenních výletů většinou z Tbilisi či lázeňského městečka Borjomi. V hotýlku, který tvoří dohromady dva pokoje a větší dřevěný stánek s občerstvením, se s jedním mladíkem snažím anglicky domluvit ohledně pedálů. Dozvídám se, že nejblíže je lze pořídit v Achaltsike. Zjišťuji, zda by je nebylo možné sem nějak dopravit. Telefonuje do města a nabízí řešení: nějaký jeho příbuzný v Achaltsike ráno koupí pedály a pošle je maršutkou sem do Vardzie. Jsem zvědav, zda to vyjde.
Zatímco se domlouvám o pedálech s tímto mladíkem, snaží se se mnou konverzovat velmi přátelský pán, tipoval bych jej na místního štamgasta. Očividně toho má dnes již dost vypito. Ovšem nakonec se z něj vyklube majitel hotelu. Těší ho, že jsem z Čech; také mi ihned ukazuje, že má v chladícím boxu pivo Zlatá Praha. A pak se ještě chlubí pohledem z Jindřichova Hradce.
S večeří jsme to vyhráli. Domluvili jsme se, že dostaneme zbytky z oslavy. Díky tomu ochutnáváme asi pět druhů tradičních gruzínských jídel, včetně mletého masa zavinutého v nějakém listí, lilku s ořechovou pastou, místního sýru, chačapuri… Krásně jsme se přejedli. Nezbylo nám nic jiného, než se odvalit do postele.
Stručný slovníček
- dobrý den (gruzínsky) – gamardžobat
- děkuji (gruzínsky) – madlobt
- nashledanou (gruzínsky) – nachvamdis
- maršutka – mikrobus zajišťující hromadnou dopravu v zemích bývalého sovětského svazu
Konec první části gruzínského deníku.
Fotogalerie na závěr
Náhledy fotek si můžete zobrazit v samostatné galerii zde.