- Přečtěte si záznamy o tom, kudy jsem jel a jak cesta probíhala, vše najdete v rubrice Deník z cesty. Texty jsou doplněny galeriemi s fotografiemi. Aktuální informace se nachází v Novinkách níže na této stránce.
- V rubrice Zážitky a zajímavosti se seznamte s mými postřehy ze zemí, kterými projíždím. Vedle popisu zajímavých míst jsou zde také popsány zážitky, které svým charakterem vyžadovaly, abych se o nich rozepsal obsáhleji než v deníku.
- A v rubrice Fotky najdete samostatné fotogalerie zveřejněné v Deníku z cesty, abyste nemuseli procházet všechny články, když si chcete prohlédnout jen obrázky.
- Publikace mých zážitků má oproti stavu, kde se nacházím, zpoždění. To je jen takové upozornění, abych předešel případným nedorozuměním. V sekci Mapy najdete mapu s trasou mého dosavadního putování.
- Stránky jsou v češtině, anglicky bude jen navigace a popisky obrázků, aby z toho i cizinci něco měli. Narazíte-li na stránkách na nějaké chyby či nedostatky, které by bylo záhodno opravit, dejte mi prosím vědět.
Novinky
27. 11. 2017
- Aktualizoval jsem mapu s trasou.
19. 11. 2017
- Úplný jih Bolívie se mi líbil i přesto, že šlapání na kole je na tamějších rozbitých, často písčitých cestách dosti náročné. Svědčí o tom i moje rychlostní průměry okolo 7–8 km/hod; v jeden den jsem se dokonce nepřehoupnul ani přes 5 km/hod. – možná by ten den bylo rychlejší jít pěšky. Oblast Sud Lípez je oblíbená mezi turisty pro své přírodní krásy. Nejznámějšími atrakcemi jsou jezera ležící v pouštní krajině mezi vysokými horami; červená Laguna Colorada, zelená Laguna Verde nebo třeba geotermální oblast s výpary sirných par Sol de Mañana.
- Na konci srpna v Bolívii panovaly v noci o něco vyšší teploty než při mém červencovém putování, i tak pravidelně klesaly pod nulu. Největší zimu, -12 °C, jsem zažil při stanování ve výšce přes 4800 metrů nad mořem. Když už jsem vyjel tak vysoko, neodolal jsem nabídce, kterou mi cesta připravila, a pár kilometrů jsem si zajel do slepé odbočky, abych na kole překonal hranici 5000 metrů.
- V oblasti jsem byl pro ostatní turisty přepravujícími se terénními auty v rámci vícedenních výletů poměrně atrakcí. Často jsem se stal cílem hledáčku jejich fotoaparátů, připomněl jsem si svou slávu z Íránu, kde se se mnou chtěli všichni fotit. Před překročením hranice do Chile jsem v hostelu narazil na Japonce, který putuje z Aljašky na jih Patagonie s naloženým dvoukolákem, někdy ujde i 50 km za den – to já často ani neujedu na kole.
- Po překonání chilských sedel jsem přejel do Argentiny, kde jsem prvně narazil na státní silnici č. 40, která vede až na jih Patagonie a tam po více než pěti tisících kilometrech končí. Já jsem se ale zpočátku rozhodl pro jízdu po argentinských okreskách, které jsou vesměs bez asfaltového povrchu. Jízdu po první z nich jsem po kilometru vzdal, protože byla zcela zavátá pískem a řečištěm široké suché řeky bych kolo tlačil ještě dnes. Další silnice byla sjízdná, i když mezi písečnými dunami jsem musel kolo sem tam tlačit. Nejhorší silnice snad za celou dobu mého cestování mě však ještě čekala. Padesát kilometrů jízdy po „roletě“, kdy jsem po celé šířce vozovky nenašel rovnější stopu, bylo vskutku náročných; večer jsem byl pořádně vydrncanej.
- Argentina je obrovská země, asi osmkrát větší než Německo. Na kole jsem projel regionem Jujuy, kde jsem obdivoval barevná údolí, která tam geologická činnost vytvořila; navštívil jsem i Sedmibarevnou horu. Města Jujuy a Salta vypadají úplně evropsky, argentinská města mi obecně přijdou více upravená než ta chilská, o bolívijských nemluvě. V Saltě jsem náhodou narazil na každoroční náboženskou pouť, kvůli které se do města sjíždí na milión poutníků. Z hlavní katedrály tam vynášejí kříž a sošky Ježíše a Panny Marie, projdou se s nimi po městě, a když jsou dostatečně vyvětrané, vrátí je zpět do svatostánku.
- Abych se na jih posunul trochu rychleji, vyrazil jsem do Córdoby nočním autobusem. Nejluxusnějším, kterým jsem kdy jel. Sedačku jsem mohl sklopit zcela do roviny, takže jsem ležel skoro jako na posteli; konečně jsem se v autobuse dobře vyspal. V Córdobě, která svou velikostí odpovídá Praze, jsem si prohlédnul řadu památek, například jednu z nejstarších amerických univerzit, již ve městě založili jezuité. Na pár dní jsem tam zažil i horko, kdy se snad prvně od Santiaga teplota blížila k 30 °C.
- Po pár dnech jsem se dalšími autobusy přesunul dál na jih, opět již do blízkosti And. Vedle znatelného ochlazení to pro mě znamenalo, že jsem se při jízdě na kole dále na jih mohl zase kochat výhledy na zasněžené vrcholky And. Hodně se mi líbil průjezd sopečnou oblastí Payunia s údajně nejvyšší koncentrací sopek na světě.
- Následně jsem vstoupil do regionu Patagonie, jenž zabírá významnou část Argentiny. Kromě oblastí poblíž And se jedná o nezáživnou rovinatou pampu, kterou zabírají ji pastviny dobytka, zejména ovcí a krav. Vedle argentinské části tvoří Patagonii i část chilská. Později více na jihu jsem mezi těmito zeměmi opakovaně přejížděl, až se mi stávalo, že jsem musel dlouho přemýšlet, abych si uvědomil, v jaké zemi se zrovna nacházím; rozdíly nejsou na první pohled příliš patrné.
- Po prvních studených a deštivých dnech se mi v San Carlos de Bariloche vyčasilo a já si mohl v nádherném jasném a teplém počasí do sytosti užít pohledů na desítky jezer a hor, jejichž bílé hřebeny se klenou nad modrými hladinami. Za pár dní přišel přejezd do Chile na slavnou silnici Carretera Austral, která vede na jih Chile až do míst, kde ji zastaví jezera a hradba hor. Pevninská část Chile dál na jih je dostupná už jen po vodě nebo po silnicích vedoucích přes Argentinu.
- Když se mi na Carretera Austral asi po týdnu vyčasilo, potvrdila se moje zkušenost, že se často vyplatí počkat na alespoň částečně slunečné počasí, aby si člověk místo naplno užil. Jízda údolími mezi horami po minimálně využívané silnici byla velmi příjemná, výhledy stály za to. Na konci přišel přejezd lodí obrovského ledovcového jezera O’Higgins; na kole, resp. spíš s kolem, jsem pak přecházel lesem z Chile do Argentiny – posledních šest kilometrů mi dalo s naloženým kolem zabrat. „Jel“ jsem totiž po pěšině, kde bylo mnohem mnohem lepší šlapat pěšky jen s krosnou. Po více než čtyřech hodinách tlačení kola a opětovného sundávání a nandávání brašen jsem byl odměněn výhledy na jezero Lago Desierto a monumentální špičatou horu Fitz Roy.
- Okolo Fitz Roy jsem podniknul několik výletů. Jedná se o oblast vyhledávanou zahraničními turisty a horolezci, výlety poskytují řadu zajímavých výhledů na vysoké špičaté hory. Následoval výlet k ledovci Perito Moreno, kde se pět kilometrů široká masa ledu valí z kopců do jezera, do kterého postupně odpadává a odtává. Jelikož se ledovec pohybuje rychlostí dva metry za den, člověk si může do sytosti užít podívané na odpadávající kusy ledu.
- Na kole jsem si projel také část národního parku Torres del Paine, kde jsem se v průvodu dalších výletníků vydal i na nejpopulárnější trek ke Třem věžím. Na tolik Evropanů a anglicky hovořících turistů, co jsem během dne potkal, jsem nenarazil snad za celý půlrok pobytu v Jižní Americe.
- Z Punta Arenas teď mířím přes Magalhaesův průliv do Ohňové země.
24. 8. 2017
- Aktualizoval jsem mapu s trasou mého cestování na kole a autobusem po Chile a Bolívii.
- Na konci dubna bylo na čase opustit Nový Zéland a přesunout se na další kontinent. Cesta z Christchurch do Aucklandu a následně do Santiaga vycházela cenově stejně jako letenka z Christchurch zpět na západ do Sydney a následně pak do Santiaga. Neváhal jsem tedy a využil příležitost k návštěvě nejslavnějšího australského velkoměsta. Centrum města soustředěného kolem Sydneyského zálivu jsem si důkladně projel na kole. Známá moderní opera se mi velmi líbila, ještě více mě ale asi nadchnul ocelový mohutný most Harbour Bridge. Někoho by v centru města mohlo vedle památek překvapit i množství lidí asijského původu, občas si člověk připadal jako v AsiiPo čtyřech dnech na australské pevnině jsem se na kole vrátil na letiště a odletěl do Santiaga de Chile, kde jsem pobyl čtyři týdny. V této více než šestimilionové metropoli jsem si moc užil městskou cyklistiku, centrum města je protkáno sítí cyklostezek (v Praze by se mohli učit). Po městě na úpatí And jsem na kole najel kolem dvou set kilometrů. Při tom jsem obdivoval nejvyšší mrakodrap Jižní Ameriky, a když se smog rozplynul, kochal jsem se výhledy na zasněžený pás Kordiller s vrcholky přesahujícími 6 tisíc metrů. Navštívil jsem i prezidentský palác, který byl při puči v sedmdesátých letech zásadně poničen. Nyní v něm už skoro 30 let úřadují svobodně volení prezidenti, v současné době zemi vládne paní prezidentka. Při prohlídce místnosti určené pro tiskové konference jsem se poohlížel po Klausově peru, ale nikde jsem je nenašel. Z jídla jsem si asi nejvíc vychutnával rozsáhlou nabídku ovoce a zeleniny, obzvláště mi chutnalo hroznové víno, jež právě mělo sezónu.
- Ze Santiaga jsem vyrazil autobusem. Několikadenní zastávku jsem strávil v jednom z nejzajímavějších jihoamerických měst, ve Valparaísu. Tisíce historických domů zářících nejrůznějšími barvami se rozkládají na kopcích, které spadají k břehům Tichého oceánu. Na kopce se buď člověk musí vyšplhat po svých, nebo může využít jednu z mnoha obstarožních lanovek funkčně podobných těm, co vedou na Petřín.
- Po více než 15 hodinách v autobuse jsem byl překvapen, jak malý kus jsme na mapě Chile urazili. To už jsem se nacházel v severním Chile, v poušti Atacama, která je z velké části kamenitá, respektive bez písku a písečných dun. Na kole jsem si projel liduprázdný národní park Pan de Azúcar, kde jsem prvně narazil na velké množství kaktusů rostoucích volně v přírodě. Pokračoval jsem dále na sever, tři dny jsem jel pustinou bez jediného stébla trávy či zdroje vody; v dalších dnech zeleně nepřibývalo, ale občas se objevilo nějaké to lidského osídlení. Ticho i noční obloha v takovýchto místech jsou fascinující. Jedinou známku života, kterou jsem kromě občas projíždějících aut zaznamenal, byla návštěva Evropské vesmírné observatoře, v níž má i Česko svůj malý podíl.
- V Antofagastě, v největším městě uprostřed nejsušší světové pouště, jež se nachází na břehu oceánu, jsem zažil dvanáctihodinový déšť – normálně tam prší jednu hodinu za rok. Místní byli z lijáku překvapeni podobně jako my někdy ze sněhu, a tak se školy, úřady i řada obchodů na den uzavřely, aby zaměstnanci nemuseli vycházet ven.
- Dalším autobusem jsem se přesunul na východ, k hranici s Bolívií a Argentinou, do vesničky San Pedro de Atacama. Pro své přírodní krásy v okolí se obec stala hojně navštěvovaným turistickým magnetem. Je třeba uznat, že právem. Nedaleko San Pedra se nachází řada zvětralých a na pohled dech beroucích údolí, je možné navštívit solnou pláň s lagunami a v neposlední řadě člověk může neustále obdivovat pás hor zvedající se nad celou oblastí. I tady před mým příjezdem padaly neobvyklé srážky, a tak okolní hory byly pokryté sněhovou pokrývkou. Na zasněžené hory jsem se nemohl vynadívat.
- Sníh mi znemožnil přejet ke známým lagunám do Bolívie, a tak jsem kus popojel autobusem k severnějšímu hraničnímu přechodu. Z tohoto místa jsem se pustinou s minimálním provozem vydal do Uyuni, odkud se vyráží na největší solnou pláň na světě Salar de Uyuni. Tu jsem za dva dny a po asi 160 km přejel celou na kole; jako bonus jsem si dal ještě jednu menší pláň. Následně jsem několikrát přejížděl mezi Bolívií a Chile a podél hranic putoval na sever. Postupně jsem vystoupal nad 4 tisíce metrů a to jsou už oblasti, kde je přes den sice příjemně kolem 20 °C, ale jak zajde slunce (to je na obloze přes den trvale), tak se ochladí pod nulu. A to výrazně, běžně k -10 °C, jednou jsem zažil i asi -20 °C, naštěstí můj nový spacák ze Santiaga funguje. Při jízdě přes několik národních parků a rezervací jsem vystoupal skoro až do 4700 metrů nad mořem.
- Od hranic jsem pak zamířil na východ do metropole La Paz, kde se mi nejvíce líbily lanovky, které nad městem ležícím v hlubokém údolí slouží jako MHD. Po dvou týdnech v Casa de ciclistas a setkávání se s mnoha expedičními cyklisty jsem zamířil autobusem do oficiálního bolívijského hlavního města Sucre a také do Potosí proslavenému díky těžbě stříbra pro španělskou královskou korunu.
- Teď se chci vydat k jezerům u hranic, kam mě na konci června nepustil sníh. Následně překročím hranici do Argentiny. Na kole i autobusem pojedu stále na jih. Cílem je pochopitelně Patagonie.
2. 4. 2017
- Aktualizoval jsem mapu s trasou mého putování nejen po Novém Zélandu.
- Na Severním ostrově Nového Zélandu jsem strávil skoro dva měsíce. Nejvíce mě nadchly opuštěné pláže na nejsevernějším výběžku ostrova. Teplo, průzračná voda a mohutné vlny – prostě prosinec, jak má být :-). O Vánocích jsem šlapal 70 km do pedálů po dlouhatánské písčité pláži 90 Miles Beach. Po silvestrovských oslavách v Aucklandu jsem vyrazil na jih. Zkontroloval jsem, jak se bydlí Hobitům v Hobitíně, nechyběla ani návštěva geotermální oblasti Rotorua, kde to skutečně vře. Ze země tu vycházejí nejrůznější plyny a horké prameny. Po túře v národním parku Tongariro jsem se ubytoval pod majestátní horou Taranaki – bydlel jsem u cestovatelů, se kterými jsem se v srpnu setkal v Pamíru.
- Na přelomu ledna a února jsem se autobusem a lodí přesunul na Jižní ostrov, kde jsem se setkal s Daliborem a Monikou a s Markétou. Autem jsme projeli větší část ostrova. Spali jsme pod nejvyšší horou Zélandu Mount Cookem, podnikli jsme 4denní pěší výlet do hor, projeli jsme se lodí po nejslavnějším fjordu Millford Sound nebo jsme obdivovali písčité pláže, na některých dokonce včetně velmi zábavných lachtanů, v národním parku Abel Tasman a v jeho okolí.
- Na začátku března jsem uschoval většinu ze svých zavazadel (včetně kola) v největším městě Jižního ostrova, v Christchurch, a už nalehko jsem se zase samostatně vydal na 14denní návštěvu pacifických zemiček. Nejprve jsem pár dní pobýval v království Tonga, jehož hlavní ostrov jsem z poloviny projel během jednoho dne na vypůjčeném kole, druhý den jsem zbytek dorazil autem. Pohodová atmosféra pokračovala i na Fidži, které je přeci jenom větší a o dost turističtější. Návštěvník velmi rychle pochopí, že ragby je tu národním sportem. Zúčastnil jsem se výletu do domorodé vesnice a strávil tři dni na korálovém ostrově, kdy jsem při šnorchlování obdivoval roztodivné korály a barevné rybičky, ve vodě jsem narazil i na velkou želvu a malého žraloka.
- Po návratu jsem se po krátkém odpočinku vydal na jih Jižního ostrova objevovat části, které jsme s kamarády neprojeli autem. Opět jsem se na několika místech setkal s roztomilými lachtany, nově k nim přibyli ještě tučňáci, ty jsem na Zélandu vidět prvně.
- Na konci dubna se po krátké zastávce v Sydney přemístím do Santiaga de Chile.
13. 12. 2016
- Na konci října jsem přeletěl z kazašské Almaty do Kuala Lumpur v Malajsii, kde jsem se potkal s Tomášem a Ditou. Ve třech jsme společně projeli pevninskou částí země a navštívili řadu místních památek a přírodních zajímavostí, zavítali jsme i do Singapuru. Kolo tentokrát zůstalo v krabici v hostelu, cestovali jsme veřejnou dopravou. V Malajsii jsem se zatím setkal s nejnáročnějším počasím; teploty ve stínu lehce nad 30 °C a 90% vlhkost vytvářejí mix neuvěřitelného vedra, kdy se člověk při sebemenším pohybu hned zpotí. Oázou pro oddych jsou pak klimatizované pokoje a obchody.
- Počátkem listopadu jsem ještě s jedním německým cykloturistou přeletěl na západ Austrálie do Perthu, odkud jsme se vydali na jednu z vůbec nejdelších značených cyklotras pro horská kola na světě. Skoro tisíc kilometrů dlouhá cesta vedla lesními cestami a pěšinami, doplňovaly je místní nezpevněné silnice. Po pár dnech jsme se rozdělili a já si pak po mnoho dní užíval samoty v hlubokých eukalyptových lesích. Překvapilo mě, kolik druhů eukalyptů vůbec existuje a jak jsou rozdílné a často i mohutné. V poslední třetině ježdění po Austrálii jsem zavítal i k pobřeží s množstvím nádherných písečných pláží; mimo jiné jsem navštívil mys, kde se stýká Jižní a Indický oceán.
- Z Perthu jsem přeletěl na Nový Zéland do Aucklandu, kde pobývám od večera 7. prosince. Na Zélandu strávím asi tři měsíce, přičemž začnu prohlídkou Severního ostrova, a pak se přesunu na ostrov Jižní.
- To je ze souhrnu uplynulých dvou měsíců ve stručnosti asi vše. Pokud máte chuť, můžete se přidat k některé části mé další cesty. V případě zájmu se mi ozvěte.
4. 10. 2016
- Dokončil jsem putování středoasijskými státy.
- V Tádžikistánu jsem na kole projel velkou částí opuštěného Pamíru a následně přejel do Kyrgyzstánu, kde jsem se setkal s Jančou, Vaškem a čtyřmi dalšími kamarády. Podnikli jsme spolu tři několikadenní pěší výlety v pohoří Ťan-Šan.
- Z Almaty, která už nějakou dobu není hlavním městem Kazachstánu, jsem posledního záříjového dne přeletěl do Kuala Lumpur v Malajsii.
31. 7. 2016
- Projel jsem Gruzii, Arménii, Írán a Turkmenistán; momentálně jsem v Uzbekistánu a mířím do Tádžikistánu.
The articles are written in the Czech language, though captions of images used in the articles are both in Czech as well as in English.
You can find my Travel diary here as well as Photos of countries a travel through. Current travel updates can be found below in the News. Some insights, interesting places and stories are described in the section Stories and experiences. The approximate track of my tour can be seen in the Maps.
Just one note to avoid misunderstandings – the articles and photo galleries lag behind reality quite a lot. I am much further on my way than the last article describes (see the maps).
Would you find any error, mistyped characters or incorrect English expression in my text would you be so kind and let me know so I can fix it.
News
24/8/2017
- I have updated the maps – you can see where I have been travelling in the South America.
2/4/2017
- I have been in New Zealand since early December. I was cycling on the North Island at first. It was really warm and sunny there – I enjoyed swimming in the sea and cycling on a very long beach on Christmas. I paid a visit at Hobbits in Hobbiton and I enjoyed plenty of geothermal activity close to Rotorua afterwards. I spent couple of days in New Plymouth at cyclists I met before in Pamir Mountains.
- I moved by buses and a ferry across the Cook’s Straight to Christchurch at the beginning of February. I met three of my Czech friends there and we were travelling around the south in a car for 3 weeks.
- At the beginning of March, I took two weeks off Zealand when my friends left and I flew to the Kingdom of Tonga and to Fiji, both in the Pacific Ocean.
- I have been cycling to the south of the South Island of New Zealand since March 20.
- I will move to Santiago de Chile at the end of April having a 4-day stopover in Sydney.
13/12/2016
- I was travelling mostly on my bicycle along the Silk Road, which included countries of Georgia, Armenia, Iran, Turkmenistan, Uzbekistan, Tajikistan, Kyrgyzstan and Kazakhstan, from mid-May to September 2016. I met my friends in Kyrgyzstan and we did two weeks of hiking in their gorgeous mountains.
- I flew from Almaty to Kuala Lumpur by plane. Me and two of my other friends were backpacking around Malaysia and Singapore while staying on the Malaysian peninsula. We stayed there for the whole month of October.
- I flew to Wester Australian capital of Perth already in my own. I was cycling in deep forests as well as around the oceans shores there for a month.
- I moved a lot again at the beginning of December when I got from Perth to Auckland in New Zealand where I have been travelling since that time.
