Budíme se až po desáté a pěšky vyrážíme přes řeku do skalního města Vardzia. Město zapsané také jako jedna z památek UNESCO vzniklo ve 13. století, kdy tady žilo až 2000 mnichů. Ještě v témže století postihlo oblast zemětřesení. Tehdy odpadly vnější stěny dvanáctipatrového komplexu, čímž došlo k odhalení jeskyní, které jsou viditelné dodnes. Časem bylo místo opuštěno, nyní tu několik mnichů žije. Ve skalním městě se setkáváme i se třemi Čechy, kteří vyrazili na pánskou jízdu do Arménie a Gruzie. Jeden z nich nám dost závidí, že zde jezdíme na kole.
Klášter Vardzia v jižní Gruzii. / The monastery of Vardzia in the south of Georgia.
Ve Vardzii potkáváme tři české turisty. / We meet three Czech guys at Vardzia site.
Vstup do jedné z místností vykutaných ve skále, Vardzia. / The entrance of a room dug into the rock, Vardzia.
Po prohlídce se stavujeme v občerstvení a zjišťujeme, jestli už jsou tady pedály, jak jsem se včera s místními domluvil. Pedály jsou na místě. Občerstvujeme se polévkou a nápoji a výborně se bavíme s výřečným panem majitelem, který nás zásobuje množstvím alkoholu.
Asi po hodině jdeme připravovat kola, tedy hlavně já. Potřebuji rozchodit stojánky, které pod náporem deště a bordelu začaly vypovídat službu. Zejména ten přední na nosiči už skoro nejde sklopit. Poměrně rychle to vyřešila vazelína s olejem. A pak samozřejmě měním pedály za nové, vypadají jako takové ty staré socialistické na favorita. Stály mě 300 Kč i s dopravou a vydržely 100, respektive 200 metrů. Nejprve se mi zdálo, že při šlapání mi plave levá noha, záhy se přidala i noha pravá. Problém je v nedostatečném utažení osy pedálu ke klice. Vracím na levou stranu původní funkční pedál, pravý silně utahujeme. Mezitím začíná pršet. Čekáme do pěti hodin, zda nepřestane. Nepřestalo. Počasí asi chce, abych si deště užil, protože v dalších státech bych se s ním měl setkávat jen ojediněle.
Problém s připevněním pedálu se cestou ještě opakuje, ale nakonec se mi přece jen podaří ho přichytit. Síla působící na nový pedál způsobuje, že záhy dochází k částečně deformaci celé jeho stavby, úplně mi to připomnělo pedály z esky či favorita z mého dětství. Tam pedály dopadaly podobně, jen jim trvalo déle, než se takhle pochroumaly. Což však nebylo způsobeno odlišnou kvalitou, ale rozdílem v kilogramech, které tehdy a dnes moje kolo muselo uvézt.
Nabalen v bundě a kalhotách proti dešti a posléze i návlecích na boty pokračuju s Daliborem do města Achalkali.
Dalibor si tesa páskou zajišťuje nepromokavost svých cyklistických treter. / Dalibor is trying to make his cycle shoes being water proof.
Daliborovy vylepšené botky. / Dalibor's improved shoes.
Cesta stoupá údolím podél řeky. I když jedeme po hlavní silnici, auta nás míjejí jen občas. Musíme vystoupat asi 500 výškových metrů do skoro 1700 metrů nad mořem. V polovině cesty přestává pršet, zůstává ale pořád zataženo, teplota postupně klesá z 12 °C během odpoledne na 8 °C za šera, kdy dorážíme do cíle.
Ačkoli podél silnice mnoho stavení není, jedno z nich mi přichystalo vydatné zpestření. Najednou z něj totiž vybíhají psi a pádí ke mně. Marně se je majitelka pastoušky snaží křikem zastavit. Nepomáhá ani moje zvednutá ruka naznačující, že házím kámen, ani zakřičení. V tomto okamžiku pomáhá jen zabrat a zrychlit. I tak mě dohánějí. Mám dojem, že se jeden zakusuje do popruhů na zadních brašnách, protože cítím opakované mírné škubnutí kola směrem dozadu. Jelikož psi běží do kopce, stačí na to, aby člověk divé zvěři ujel, dosáhnout rychlosti asi 30 km/hod. Později si u jiné příležitosti ověřujeme, že k setřesení některých psů je třeba vyvinout i rychlost 35 km/hod.
Poslední hodinu dnešní jízdy nám dělá společnost Burko, Turek z Izmiru, který nás dojel na kole s připojeným jednostopým vozíkem vlastní konstrukce i výroby. Používá jej na uložení brašen. Sám jede na silničním kole, takže mu cesta pěkně ubíhá. I tak jede jako divoch, za dvanáct dnů ujel přes Turecko a Gruzii 1800 km, teď má najeto 110 km a z Achalkali, kde plánujeme přespat, chce ujet ještě 45 km až na hranice. Jako Turek měl na arménském přechodu docela problémy. Vystavení víza na hranicích (my víza nepotřebujeme) trvalo celé dvě nebo tři hodiny, úředníci opakovaně kvůli němu volali do Jerevanu. Nakonec, asi někdy po půlnoci, uspěl a mohl vjet do země. Nejspíš ještě potrvá, než si tyhle dva národy přestanou dělat naschvály.
Burko v uplynulých letech absolvoval již cestu na kole z Turecka do Chorvatska, kde hledal rodinné kořeny. Teď jede z Izmiru do íránského Isfahánu, kam potřebuje dorazit do 5. června, aby se stihl vrátit domů a mohl pokračovat v zaměstnání na lodi v Perském zálivu. Díky téhle práci ovládá nejen angličtinu a ruštinu, ale domluví se i filipínsky a řadou dalších jazyků. Jeho plány však byly příliš ambiciózní; za šestnáct dní se tohle stihnout nedalo. A tak Burko nakonec jízdu zakončil „už“ v Teherán. Přesto je jasné, že musel jezdit více než stokilometrové etapy, vesměs po hlavních silnicích. Těm se já snažím vyhýbat, jak jen to jde.
Pobavilo mě, že Burko před časem hostil nějakého Čecha Davida. Ten prý jel na kolem, s vozíkem od firmy Azub (ten název si pamatoval), na němž byly umístěny solární panely používané k napájení elektrického pomocného motorku kola. Od stejné uherskohradišťské firmy pochází i můj bicykl.
Burko mi také nabídl, že mi jeho kamarádi v Turecku mohou pomoci v případě, že by se mi v Jerevanu nepodařilo kolo opravit (mohou mi poslat náhradní díly poštou). Loučíme se společnou fotografií na benzínce. Dalibor je spokojen, nejen proto, že si s Burkem mohl pokecat rusky, ale i proto, že díky Burkovi jsem jel rychleji než normálně. A tak jsme do města dorazili ještě za šera v devět hodin večer.
Burko z Turecka s vlastoručně sestrojeným vozíkem. / Burko of Turkey and his DIY trailer.
Loučení s Burkem. / Saying good bye to Burko.
V Achalkali se za 100 Kč na osobu ubytujeme v takové blešárně bez teplé vody, v zatuchlém pokoji se sedmi postelemi (jen pro nás). Raději spíme ve spacáku, povlečení nepůsobí moc vábně. Večeříme naproti přes ulici kebab, který je ale z mletého kořeněného masa. Moc chutný, jen s evropským kebabem nemá nic společného.
Turecko se nachází 35 kilometrů od Achalkali a jeho vliv je tu už hodně znát, například v obchodech, kde je množství tureckého zboží. Navíc v této oblasti žije i turecká národnostní menšina, ještě početnější (ne-li většinová) je pak arménská populace.
Příštího rána opouštíme smradlavý hotel a pokračujeme náhorní planinou, která se mírně zvedá, až do 2000 m n. m. Pedál vypadá, že drží. Bohužel jen prvních dvacet kilometrů. Závit kliky pro připevnění pedálu je zcela zničen, už se do něj nezašroubuje fakt vůbec nic. V městě Ninotsminda se snažíme o opravu, tedy spíš místní automechanik se snaží. Dalibor mu nadesignuje a rukama nohama vysvětluje, jak by výsledná oprava mohla vypadat. Mechanik se pak několikrát vrací do své dílny a kutí. Do osy pedálu vyvrtá díru, použije velkou podložku jako protikus. Chvíli to vypadá, že oprava zafunguje. Na konci města ale pedál opět odpadává, šroub se uvolnil a vypadl – aby Daliborova idea zafungovala, potřebovali bychom šroub s opačným závitem.
Pokus o opravu mého pedálu. / We are trying to fix my pedal.
Domlouvání dopravy do Jerevanu. / Discussing our transport to Yerevan.
A tak se rozhodneme, že popojedeme autem. Sháníme odvoz do Jerevanu, kde očekáváme řadu cykloservisů. Uvidíme, jaká bude kvalita jejich služeb. Nakonec se majitel obchodu, který se nachází hned v sousedství místa, kde jsme opravovali, uvolí, že nás do Jerevanu odveze. Chce za to dva tisíce korun – máme totiž pro sebe celou dodávku, protože se tam vejdou kola. Kuriózní je přejezd přes státní hranice. Mezi celnicemi se kodrcáme hliněnou cestou, mnoho našich polňaček se nachází v lepším stavu.
"Silnice" na hranicích mezi Gruzií a Arménií. / The border crossing "road" between Georgia and Armenia.
Zajímavosti
- na kole jsme Gruzií jeli šest dní
- měna v Gruzii: lari, zkratka GEL; kurz (květen 2016): 1 GEL = 10 Kč, ideální na přepočet místních cen do korun
- fotografie z naší cesty po Gruzii v roce 2012 (tenkrát bez kola) najdete zde
- odkaz na povídání o Varzdzii z Hedvábné stezky
- článek z České pozice – Gruzie: Evropské prapory pod tlakem Ruska
Konec druhé a poslední části gruzínského deníku.
Fotogalerie na závěr
Náhledy fotek si můžete zobrazit v samostatné galerii zde.
