Na cestě se přemisťuji všelijak a možná o tom někdy napíšu. Tento příspěvek však věnuji svému nejoblíbenějšímu způsobu přepravy, kterým je jízda na kole. Dozvíte se, s jakým kolem jsem do světa vyrazil, jaké starosti a radosti jsem s ním zatím zažil.
Před cestou, někdy od února (2016) jsem přemýšlel, zda mám renovovat svoje deset let staré kolo, nebo koupit nové. Pořídit si nový velociped, než člověk vyrazí do světa, je dobrý nápad; ale jeho výběr, stejně jako nákup dalšího potřebného vybavení, zabere hodně času. Proto jsem nezavrhoval ani variantu modernizace svého původního kola RockMachine, což byla zároveň záložní varianta, kdyby se mi nedařilo sehnat kolo nové. To se ale nakonec povedlo.
Chtěl jsem stroj, který něco vydrží a nebude se muset každou chvíli opravovat, protože neustálé štelování mě moc nebaví. Důležitá byla i cena – abych v případě krádeže, s níž je třeba vždycky počítat, utrpěl ztrátu, kterou zvládne moje duše i peněženka.
Vybírám kolo
Brouzdáním po internetu i osobními zkušenostmi z loňské výpravy na norské Lofoty jsem zjistil, že mezi výrobce nejoblíbenějších expedičních kol, na nichž turisté vyrážejí na mnohaměsíční výpravy, patří Surly, Fahradmanufaktur a Salza Fargo. Kola jsou to sice krásná, ale nevyhovují daným kritériím – jsou dost drahá, některá v Čechách obtížně dostupná.
Zvažoval jsem proto i možnost, že si dopravní prostředek nechám postavit v kladenském cyklo obchodě. Nevýhodou tohoto řešení bylo zdlouhavé vybírání komponentů a riziko, že výroba ocelového rámu, který se na expediční turistická kola obvykle používá, by se mohla protáhnout, respektive by se do mého odjezdu nemusela vůbec stihnout. I když tento problém by se dal řešit nákupem rámu Surly v Německu. Poštou je v Čechách za pár dní.
Pak jsem ale narazil na UB.bike od známého českého distributora cyklistického vybavení Azub z Uherského Brodu. Po chvilce zkoumání a komunikace s nimi jsem zjistil, že na světě jsou již tři prototypy jejich českého cykloturistického speciálu (uvedení na trh se připravuje). Dvě tato kola již jezdila po Novém Zélandě, v jejich sedle se zde projížděli Monika a Jirka Vackovi.
No a třetí prototyp jakoby čekal na mě. V březnu jsem se zajel podívat do Uherského Brodu a kolo jsem vyzkoušel. Velikost odpovídala mé postavě i vybavení se mi celkem líbilo. Ještě jsme se dohodli na výměně některých komponent a v polovině dubna jsem svůj nový dopravní prostředek měl doma. Takže jsem na něm mohl ujet ještě několik set testovacích kilometrů. Kolo teď představím blíže, včetně vychytávek, které mi zpříjemňují dosud najetých 3500 km (platí k září 2016).
Vybavení kola
Rám je ocelový, což je běžný standard kol téměř všech cykloturistů, které cestou potkávám. Opravdu málokdo jede na hliníkovém kole. Výhodou oceli je větší pružnost a odolnost rámu. A hlavně – v případě prasknutí části rámu je schopen jej svařit kde kdo skoro v každém zapadákově (což o svařování hliníku neplatí). Dálkoví turisté v drtivé většině jezdí s pevnou vidlicí, už jen kvůli tomu, že se na ni dají sehnat lepší nosiče předních brašen a jízda s ní je též efektivnější. Pevná vidlice je i mojí volbou; kdybych jezdil divokým terénem, tohle řešení by nevyhovovalo, ale po trase, kterou jsem se vydal, to není nijak na závadu.
Kola od mého kola se opravdu povedla. Silné dráty a ráfky Remerx RMX 919 drží vycentrované, prakticky jsem je nemusel nijak dodatečně seřizovat a centrovat. Na pláštích Schwalbe Marathon ve variantě Plus jezdí většina cestovatelů včetně mě. Ovšem ti, kteří použili standardní variantu, rychle pláště ojeli, takže pak museli řešit množství defektů. Já jsem píchnul jen dvakrát. Ale tomu se není co divit – v Turkmenistánu jsem stanoval v polopoušti s keři a hodně pichlavou trávou. Právě ostny téhle trávy plášť zákeřně propíchly.
Ze standardního vybavení kola jsem měl před odjezdem obavu jen z ložisek středového složení Hollowtech a tomu odpovídajících klik. Nebyl jsem si jist, zda budou mít ve východních zemích náhradní díly v případě, že by se mi na těchto ložiscích a klikách něco porouchalo. V závěrečné kapitole níže si přečtěte, jak se moje obava naplnila.
Vedle zadního nosiče mám nosič namontovaný i na přední vidlici, oba značky Tubus. Měly by to být nejlepší nosiče na trhu. Ale v Pamíru jsem narazil asi na pět turistů, kterým se nosiče rozpadly. Pouze v jednom případě to byl Tubus, jinak se jednalo o nějaké levnější výrobky.
Nejoblíbenějšími brašnami na kola jsou ty od německé firmy Ortlieb. To se mi potvrdilo i při cestě: potkal jsem dva cykloturisty s brašnami Vaude, dva s nějakými „noname“ a ostatní měli Ortlieb. Vzadu tedy vezu dvě brašny po 20 litrech Back-Roller Classic a vrchní brašnu Rack-Pack M o objemu 31 litrů, na předním nosiči je pak zavěšen pár Sport-Roller Classic o celkovém objemu 25 litrů. Pro uložení dokladů, foťáku a nezbytností, které je třeba mít neustále po ruce, jsem zakoupil brašnu Ultimate 6M Plus. Zadní brašny drží na kole jak přišité, pravá přední se občas na hodně hrbolatém povrchu vyhákne; nemůže spadnout, na nosiči ji drží ještě dva háky, ale nepříjemně bouchá do nosiče. Stan obvykle vozím uložený přímo na zadním nosiči. S tímto vybavením jsem schopen s sebou vézt všechny věci a jídlo na týden, vše uložené v brašnách. Využil jsem to třeba při zdolávání tádžického Pamíru, což je hodně opuštěná oblast.
Během dne piju vodu uloženou v lahvích ve třech držáčcích. Jeden je nastavitelný košík Topeak Modula Java Cage, ve kterém mám přichycenou běžnou PET láhev. V dalších držácích mám standardní cyklo láhev, osvědčila se mi Zdravá lahev BIKE o objemu 1 litr. Do loňska jsem používal litrové isostarky, ale jejich kvalita se v poslední době tak zhoršila, že poslední model jsem skoro nebyl schopen uzavřít tak, aby z něj voda netekla. Se Zdravou láhví problémy nemám.
Vychytávky
Řídítka mého kola jsou dost neobvyklá; na své cestě jsem je zatím u nikoho jiného neviděl. Umožňují měnit polohu rukou, případně i pohodlnou jízdu ve stoje. Hodně užitečné je zpětné zrcátko. I když se snažím silnému provozu vyhýbat, přeci jen mám příjemnější pocit, když vím, co se děje za mnou, a mohu se tomu dění přizpůsobit.
Ovšem za nejužitečnější vychytávku svého kola považuju brzdové páčky, které lze zaaretovat – takže drží zabržděné, i když páčky nemačkám. Tohle využívám často, hlavně při focení. Díky téhle vychytávce mohu fotit, aniž by mi kolo ujíždělo pod zadkem. Je to šikovné třeba i při uložení kola do vlaku, nemá pak snahu popojíždět. A je to i drobná ochrana proti zlodějům, když si odskočím do krámu.
S pořízením stojánku jsem chvíli váhal. Ale v loňském roce jsem potkal několik cyklistů, kteří si jej velmi pochvalovali. Tak jsem si řekl, že stojánek také zkusím; a když se neosvědčí, této váhy „navíc“ se zbavím. A pořídil jsem si rovnou dva stojánky: jeden standardní a druhý přimontovaný na předním nosiči; ten brání tomu, aby se přední kolo s naloženými brašnami nebezpečně kývalo. Musím uznat, že po brzdách je to asi druhá nejužitečnější vychytávka na kole. Stojánky fungují dobře dokonce i ve větru.
Zatím jsem moc nemusel využívat pumpičku. Je zabudovaná v sedlovce, při pumpování se člověk nenadře jako s těmi malými čudlami, co doma běžně vozíme na výlety. Navíc se s ní dosáhne i většího tlaku v pneumatikách, protože vzduch při pumpování nikde neutíká. Celkově je to příjemná práce.
I když doma používám na pedálech přimontované klipsny, na tuto cestu jsem se vydal s běžnými pedály, bez fixace nohou. Musím říct, že pro turistické cestování po silnicích a prašných cestách je to vyhovující řešení, přijde mi to pohodlnější. Noha se mi trochu smekala snad jen při deštích v Arménii. Ale déšť jsem na kole nezažil už tři měsíce.
Závady na cestě
Před cestou jsem na novém kole ujel asi 400 km a nechal jsem si je seřídit v servisu. Bohužel již šestý den šlapání s plnou náloží bagáže v gruzínských horách mi po 250 km praskla osa pravého pedálu značky Force. Zvažoval jsem před odletem, zda si s sebou vzít náhradní pedály. Nakonec jsem to neudělal. Jednak kvůli snaze co nejvíc redukovat hmotnost vybavení co povezu, jednak s ohledem na skutečnost, že se mi na horském kole pedál ještě nikdy nerozbil. No, škoda. Bez jedné šlapky jsem mohl jet dál „nouzově“ jen pár kilometrů. Sehnal jsem náhradní pedály v jednom gruzínském obchodu. Na první pohled jsem ani nezpozoroval, že jsou pedály osazeny o něco menším závitem než ty původní. Takže nový pravý pedál, který připomínal spíš šlapku, jakou jsem míval coby dítě na Favoritovi, se po pár kilometrech uvolnil ze závitu. Po dotažení jsem ujel šedesát kilometrů, než pedál zase vypadnul. Ukázalo se, že závit pro pedál v pravé klice se zcela zničil. Takže jsem se musel přesunout z hranic Gruzie s Arménií do Jerevanu autem, což mě stálo dost peněz.
V jerevanském servisu se potvrdila moje obava, že na komponenty pro středové složení Hollowtech tu nebudou připraveni. Nebyli. Náhradní kliky neměli, ale ochotně je začali shánět po celém Jerevanu. Nakonec se jim povedlo sehnat alespoň neoriginální kliky. Pod uzávěry ložiska bylo nutné přidat ještě podložky, pak už kliky seděly výborně. Jen se občas ze středu ozývalo nepříjemné klapání (ovšem nepravidelné, přibližně po padesáti kilometrech jízdy v jednom dni). Za celou tu srandu jsem zaplatil asi 3000 Kč – vedle klik a nových pedálů jsem si pořídil ještě jedny rezervní šlapky. Od té doby jsem je samozřejmě nepotřeboval.
Objevila se i závada na stojáncích, které si jinak nadmíru užívám. Přední stojánek jsem musel v Jerevanu k nosiči více zafixovat tesa páskou a zadrhovačkami, protože se uvolňoval a šroub již nešel více dotáhnout. Od té doby drží bezvadně. Nastavení středového stojánku se mi během tří měsíců asi třikrát povolilo. Protikus, který drží šroub a nastavení, jsou bohužel asi hliníkové. Takže jsem záhy zjistil, že závit pro šroub lze při dotahování poměrně lehce strhnout. Součástku mi zdarma vyměnili v íránském Mašhadu – ze samé radosti, že jsem navštívil jejich servis.
V Íránu jsem navštívil i jeden krásně vybavený servis, také na východě země, v městě Neyshabur. Tady mi, opět zdarma, pročistili středová ložiska, aby neskřípala. Myslím si, že v tomhle servisu bych při problémech s pedály býval sehnal i odpovídající nové kliky pro ložiska Hollowtech.
V hostelu v uzbeckém Samarkandu jsem využil toho, že jeden Němec s sebou měl bič na sundání kazety, a dotáhnul jsem aretovací šroubek na nábě (v nábě byl malý vakl). Přesto se z náby občas ozývají divné zvuky. No, na „funkci cyklisty“ to nemá vliv, zatím.
Při cestě po Pamíru se uvolnila pravá matky od středového ložiska. Speciální klíč na dotažení s sebou nevláčím, takže jsem dojel až do Kyrgyzstánu. V Biškeku mi to v přepočtu za 700 Kč opravili; bylo nutné vyměnit i ložisko, protože závit byl stržený.
To je o závadách na mém kole asi tak vše. Všechny byly odstraněny do konce září 2016. Doufám, že další se budou objevovat v co nejmenším množství.
Závěrem
Uvedení kol UB.bike na trh se opozdilo, momentálně Azub plánuje jejich prodej od jara 2017. Vedle dovozu cyklokomponentů a doplňků ke kolům se Azub zabývá i výrobou lehokol. Asi je v tom docela dobrý, protože v uzbeckém Samarkandu jsem narazil na čtyři Francouze, kteří přijeli z domova na lehokolech od Azubu, zakoupených ve francouzských obchodech. Vedle českého piva, lázeňských oplatek, paštik Hamé, toalet Jika a několika škodovek jsem se tak po cestě potkal s dalším českým výrobkem, což vždycky potěší.
Zajímavé odkazy
- cykloturistické kolo UB.bike od Azubu
- lehokola od Azubu
- Zdravá láhev na kolo
- ještě jedno české expediční kolo od Citybikes
máš to krásný Honzo!!
Hodně štěstí 😉