Stalo se 6. ledna 2017. / Happened on 6 January 2017.
Ráno jsem si musel přivstat a na nohou jsem už v 7:50. V půl deváté totiž vyrážím autobusem od informačního centra v Matamatě do Hobitína. Hobitín je místo, kde v románu Pán prstenů od J. R. R. Tolkiena žili Hobiti v malých domečcích zahloubených do svahu kopců zvlněné krajiny. Když se na konci tisíciletí režisér Peter Jackson rozhodl zfilmovat román na rodném Zélandu, při leteckém průzkumu místní krajiny narazil asi dvacet kilometrů od městečka Matamata na farmu, která se mu pro umístění Hobitína zdála optimální. Hledal nezastavěnou zelenou krajinu s malými kopečky a s rybníkem, u kterého by rostlo několik velkých stromů. A to se mu povedlo na farmě rodiny Alexandrových.
Po dohodě s rodinou začala na tomto místě výstavba hobití vesničky. Vyrostlo několik desítek hobitích děr/domečků, cestičky, zahrádky i obří umělý strom s 200 tisíci umělými listy. Krátce po uvedení filmu Pán prstenů do kin začaly pravidelné prohlídky místa, kde se filmovalo. Po renovaci a vylepšeních (přibyl skutečný mlýn i hospoda, domečky byly vytvořeny z odolnějšího materiálu) provedených kvůli filmu Hobit se turistický ruch rozjel naplno. Z Hobitína se stala nejnavštěvovanější novozélandská atrakce s přibližně 400 tisíci návštěvníky za rok.
Do návštěvního střediska u Hobitína se člověk kromě autobusu dostane pochopitelně i vlastním vozem; nedávno zde museli rozšířit parkoviště, aby se sem návštěvníci vešli. Od informačního centra a obchodu se suvenýry i občerstvením už všichni přejíždějí místním autobusem do samotného Hobitína, po kterém se návštěvník může pohybovat jen s průvodcem, a to ve skupině asi čtyřiceti lidí.
Naše průvodkyně při procházce vesnicí vždy zmínila nějaké okamžiky z filmu a popisovala, jak se daný záběr filmoval, případně jaká neočekávaná situace při filmování nastala. Jako zajímavost třeba zmínila, že filmová společnost před natáčením najala paní, která čtrnáct dní chodila od domku ke šňůrám na prádlo a zpátky, aby v trávě vychodila pěknou cestičku – prý se ani do titulků nedostala. Pochopitelně nám průvodkyně povídala i o tom, jak se vesnice stavěla, co bylo třeba provést za úpravy a tak podobně. Po krátkém komentáři a přesunu nám vždycky nechala chvilku na focení, a pak už jsme zase šli dál, po celou dobu prohlídky. Tu jsme zakončili lahodným nápojem v hospodě U Zeleného draka. Dal jsem si zázvorové pivo, což je australský a novozélandský oblíbený nealkoholický nápoj.
Dnes vyprodali všechny vstupenky, a tak Hobitínem během dne prošlo na tři tisíce lidí. Přesto to nepůsobilo nijak přeplněně, i když některé fotografické záběry by se daly pořídit lépe, kdyby se zde pohybovalo přeci jen méně lidí. Za vstupenku se platí 79 dolarů (cca 1500 Kč). Myslím, že by odpovídalo tak padesát dolarů, i když ve srovnání s vysokou cenou vstupů na ostatní novozélandské atrakce, cenová hladina zdejší vstupenky asi odpovídá.
Díky Hobitínu je městečko Matamata hojně turisticky navštěvované, i když jako ve většině novozélandských obcí, se tady nenachází nic zajímavého. Na rozdíl od neturistických městeček zde hlavní ulici s obchody a restauracemi kříží ještě jedna s obdobnou nabídkou – turistů je hodně, a tak se uživí i mnoho restaurací a rychlého občerstvení. Po návratu jsem si v jedné z nich pochutnal na sushi, za necelých devět dolarů jsem se krásně nadlábl. Levnější na Zélandu bude už asi jen fish and chips a některé menší hamburgery. Večer jsem si zašel ještě na Ishkender kebab, který se jim také povedl – spousta rýže, masa i salátu. Dal jsem si menší variantu za 11 dolarů a dostal jsem skutečně velkou porci. Skoro to vypadá, že jsem se dnes pořádně rozšoupnul.
Zajímavé odkazy
- internetové stránky Hobitína včetně možnosti rezervace vstupenek najdete zde